Jak vznikla Šumava od variských žul po ledovcové kary

Šumava vznikala ve dvou časech, které spolu nemají skoro nic společného. Nejdřív se hluboko pod povrchem upekly ruly, migmatity a žuly, ze kterých je pohoří postavené. Teprve mnohem později, ve čtvrtohorách, daly jeho dnešní podobě poslední ránu krátké horské ledovce a mráz. Obojí je v terénu dobře vidět a nemusíte k tomu umět geologii: stačí vědět, na co se u jezera, v korytě Vydry nebo na balvanité pěšině dívat.

Šumava je kus Českého masivu zvaný moldanubikum

Česká geologická služba řadí Šumavu do soustavy Český masiv, konkrétně do jeho krystalinika a prevariského paleozoika, a uvnitř něj do moldanubické oblasti. Pro tu se běžně používá zkrácený název moldanubikum a je to největší a nejhlouběji přeměněná část Českého masivu. Jméno vzniklo z latinských tvarů pro Vltavu a Dunaj, tedy pro dvě řeky, mezi kterými oblast leží.

Správa Národního parku Šumava popisuje území parku jako stavbu ze dvou jednotek. První je moldanubikum, soubor středně a silně přeměněných hornin, ve kterém převládají pararuly a migmatity a často se v nich najdou vložky kvarcitů a erlanů. Druhou je moldanubický pluton, tedy několik žulových masivů. Správa parku jmenuje masiv prášilský, masiv Vydry a masivy plešný a vyšebrodský, kolem kterých leží řada menších žulových těles. Když tedy na Šumavě potkáte skálu, s velkou pravděpodobností je to jedna z těchto dvou věcí.

Pro orientaci, kam moldanubikum patří v rámci celé republiky, slouží regionální členění, se kterým pracuje geologická mapa České geologické služby:

Šumava tedy stojí na nejstarším patře české geologie. Geomorfologické členění na pláně, hornatiny a brázdy, které s tím geologickým nesplývá, rozebírá samostatný text o tom, jak se Šumava dělí.

Rula, migmatit a žula, tři horniny, ze kterých pohoří stojí

Pararula vznikla z usazenin. Písek a jíl, které se kdysi ukládaly na dně moře, se dostaly do hloubky, kde na ně působil tlak a teplota, a přeměnily se v horninu s patrnou břidličnatostí. Pararula je na Šumavě nejběžnější a tvoří třeba podloží Kvildských plání.

Migmatit je pararula, která to dotáhla o stupeň dál. Teplota stoupla tak vysoko, že se část horniny začala tavit, zatímco zbytek zůstal pevný. Výsledkem jsou nepravidelné světlé a tmavé pásky, které se v hornině vlní a prohýbají, jako by někdo zamíchal dvě různé hmoty a nechal je ztuhnout. Je to ta nejefektnější šumavská hornina a poznáte ji na první pohled.

Žula neboli granit je naopak hornina vyvřelá. Vznikla z magmatu, které nedoputovalo na povrch a utuhlo v hloubce, takže mělo čas vytvořit velká zrna. Žuly moldanubického plutonu jsou hrubozrnné, světlé a na lomu v nich rozeznáte slídu. Vedle nich se vyskytuje svor, přeměněná hornina bohatá na slídu, a místy i tmavší typy s amfibolem.

Kdy to všechno vzniklo? Česká geologická služba uvádí u šumavských přeměněných hornin stáří proterozoikum až paleozoikum a u žul moldanubického plutonu karbon. Konkrétní počet milionů let u jednotlivých hornin raději neuvádíme, protože se u různých těles liší a bez citace konkrétního měření by to bylo jen zdání přesnosti. Jisté je, že celá přeměna a vmístění žul patří k variskému vrásnění, tedy k horotvorným pochodům při srážce kontinentů, ze které se skládala Pangea. Dnešní Šumava je ohlodaný kořen tehdejšího horstva, ne ono horstvo samo.

Co se tu dělo v jednotlivých geologických obdobích

Následující osa spojuje mezinárodní stratigrafickou tabulku, která určuje hranice období, s tím, co se v daném čase dělo právě tady. Čísla v závorkách jsou hranice období podle Mezinárodní komise pro stratigrafii, ne stáří konkrétní šumavské skály.

Kde horninu poznáte přímo na výletě

Tohle je ta praktická část. Geologická mapa České geologické služby v měřítku 1 : 50 000 říká ke každému bodu, jaká hornina na něm vystupuje, a u šumavských cílů z toho vychází překvapivě pestrý obrázek. Následující přehled je z ní vytažený pro místa, kam se běžně chodí.

Stojí za povšimnutí, že dvě jezera vzdálená od sebe necelé dva kilometry, Černé a Čertovo, leží na dvou různých horninách. A že nejnavštěvovanější šumavská říční soutěska i nejvyšší česká hora pohoří stojí každá na něčem jiném.

Zdvih, odnos a voda, která si prořezala údolí

Správa parku popisuje vývoj reliéfu stručně a výstižně: zemský povrch byl několikrát zdvižen horotvornými pochody, několikrát zarovnán, přitom rozlámán a rozrýván erozí. Zvětráváním a odnosem se na dnešní povrch dostaly horniny, které se tvořily hluboko pod ním. Odolnější partie, které zvětrávání lépe vzdorovaly, dnes vyčnívají jako skalní útvary nebo jako výrazné vrcholy. Proto mají šumavské hřbety oblé tvary a chybí jim ostré štíty: nejsou to mladé hory, ale zbytek starých.

Po hlavním hřebeni vede evropské rozvodí. Většina území parku i chráněné krajinné oblasti patří k úmoří Severního moře, tedy k povodí Labe, kam míří Vltava i Otava; jen úzký pruh při státní hranici odvodňuje Dunaj do Černého moře. Rozvodí jde místy tak blízko sebe, že Černé jezero odtéká k Labi a Čertovo jezero o pár set metrů dál už k Dunaji. Celé území parku a chráněné krajinné oblasti je navíc chráněnou oblastí přirozené akumulace vod podle zákona č. 138/1973 Sb.

Do horninového masivu se zařezávaly a dodnes zařezávají toky, nejvýrazněji Vydra a Křemelná. Jejich kaňonovitá údolí jsou mladý tvar vzniklý na staré hornině a patří k tomu nejlepšímu, co šumavské řeky nabízejí. Na druhém konci pohoří pramení Vltava, teče nejdřív k jihovýchodu Vltavickou brázdou a až pak se stáčí na sever do vnitrozemí.

Ledovce vyhloubily kary a nechaly po sobě jezera

Ve čtvrtohorách Šumavu nikdy nepřekryl pevninský ledovcový štít, jaký zasáhl severní Čechy. Zalednění tu bylo jen horské: na závětrných svazích se držel sníh, měnil se v led a svahové a krátké údolní ledovce postupně vyhloubily, vyklidily a zahradily pánve dnešních jezer. Správa parku uvádí, že karové stěny nad nimi dosahují výšky až 300 metrů, a připomíná, že se činnost ledovce podepsala i na dnešní podobě Plechého a bavorského Velkého Javoru.

Kar je mísovitá sníženina, kterou ledovec vyhryzal do svahu. Má strmou zadní stěnu, plochší dno a na dolním konci bývá morénový val, tedy hromada materiálu, kterou ledovec natlačil před sebe. Když led roztál, voda zůstala za valem stát. Přesně takhle vzniklo všech osm šumavských ledovcových jezer: tři leží v národním parku, dvě v chráněné krajinné oblasti, jedno v Národním parku Bavorský les a dvě v Přírodním parku Bavorský les.

Kolik ledovců a karů tu přesně bylo, se stále upřesňuje a různé práce uvádějí různá čísla, proto žádné neuvádíme jako hotové. Zato víme něco o stáří. Studie kolektivu Daniela Vondráka, kterou v roce 2019 vydala Česká geologická služba, porovnala vrty ze tří lokalit a zjistila, že vedle osmi existujících jezer je na Šumavě známo dalších nejméně osm zazemněných pánví, tedy karů, kde jezero zarostlo. Jednou z nich je Stará jímka pod Poledníkem. Sedimenty v nich pokrývají nejméně celý pozdní glaciál, tedy zhruba 14 700 až 11 650 kalendářních let před rokem 1950, a nejstarší datovaný vzorek ze Staré jímky spadá do teplejšího výkyvu zvaného bølling. Autoři zároveň upozorňují, že stáří, kdy se v jezeře začaly ukládat sedimenty, se nemusí shodovat se stářím morény, která jezero hradí. V Prášilském jezeře se jim pozdně glaciální sedimenty opakovaným vrtáním doložit nepodařilo.

Mapa níž ukazuje místa z tohoto článku pohromadě. Tři bavorská jezera v ní nejsou, protože pro ně nemáme ověřené souřadnice z vlastních podkladů.

Kamenná moře, mrazové sruby a obří hrnce

Ledovce byly jen část práce. Zbytek odvedl mráz, a ten působil i tam, kam led nedosáhl. Voda zateče do pukliny, zmrzne, zvětší objem a skálu roztrhne; opakujte to tisíce zim po sobě a vznikne z toho celá škála tvarů. Správa parku z nich jmenuje mrazové sruby, tedy skalní stupně vzniklé mrazovým rozpadem svahu, skalní hradby a svahové balvanité sutě.

Balvanité sutě se u nás běžně nazývají kamenná moře. Jsou to plochy pokryté bloky horniny bez souvislé půdy, které se ze skalních výchozů uvolnily a sesunuly po svahu. Najdete je na svazích nad Vydrou, kde se místním skalním útvarům říká hrádky, a na mnoha vrcholových partiích. Na Medvědí stezce dala stejná kombinace zvětrávání a odnosu vzniknout balvanům, které mají vlastní jména, mezi nimi i Viklanu.

Zvláštní kapitolou jsou obří hrnce v korytě Vydry. Nejde o mrazový tvar, ale o práci vody: proud dlouhodobě otáčí na jednom místě pískem a kameny a vybrousí v balvanu okrouhlou prohlubeň. Několik jich uvidíte v řečišti u Turnerovy chaty a patří k nejlépe přístupným geologickým zajímavostem celé Šumavy.

Co přišlo po ledu: rašelina, půdy a přeživší rostliny

Když led ustoupil, zůstala po něm krajina bez lesa. Na plochém a mírně zvlněném povrchu Šumavských plání se v místech, kde se hromadí voda, začala ukládat rašelina a vznikla rozlehlá vrchoviště a slatě. Jejich podrobný seznam po oblastech vede samostatný přehled. Právě na slatích přežívají dodnes rostliny, které sem pronikly za chladného klimatu doby ledové a jinde v nížinách dávno zmizely; o nich a o dalších druzích píšeme v textu o květeně Šumavy.

Vedle rašeliny se začaly tvořit půdy a i ty jsou tu rozvrstvené podle výšky. Správa parku uvádí kambizemě v souvislejších celcích v nižších polohách zhruba do 800 metrů, kryptopodzoly ve stupni mezi 1 000 a 1 200 metry a podzoly nad 1 200 metry. Na slatích a v podmáčených sníženinách převládají organozemě, tedy půdy tvořené rašelinou, které Správa parku označuje za velmi typický šumavský jev.

Na kyselém a chudém podkladu v chladném klimatu pak vyrostl les, jaký odtud známe. Dnešní horské smrčiny i jejich proměna po kůrovci jsou tedy poslední vrstvou příběhu, který začal tavením hornin v hloubce několika kilometrů. Jak chladno tu je dnes, shrnuje stránka o podnebí Šumavy.

Pět míst, kde je geologie Šumavy nejčitelnější

Geologii se na Šumavě nedá vyhnout, ale na několika místech je čitelnější než jinde. Tahle pětice vystačí na několik výletů a ani jeden z nich nepotřebuje horolezecké schopnosti.

• Povydří je nejlepší učebnice. Na jedné trase potkáte žulové balvany v korytě, páskované migmatity, obří hrnce i kamenná moře nad řekou. Trasu, parkoviště i autobusovou zastávku na obou koncích úseku mezi Antýglem a Čeňkovou Pilou popisujeme v textu o Povydří, na který odkazujeme výš.
• Plešné jezero ukazuje kar a jeho stěnu v nejnázornější podobě, jakou na české straně najdete. Nad hladinou se zvedá strmá skalní stěna, dolní okraj pánve uzavírá nanesený materiál.
• Černé a Čertovo jezero stojí za návštěvu právě kvůli tomu kontrastu dvou hornin a dvou úmoří na malém kousku hřebene. Obě se dají spojit do jedné procházky, stejně jako další dvojice v přehledu okruhů kolem jezer.
• Boubín má na vrcholu migmatit a kolem něj prales, takže je to zároveň geologický i lesnický výlet.
• Medvědí stezka je nejhravější. Balvany a skalní útvary s vlastními jmény jsou tu tak nahuštěné, že z nich stezka udělala hlavní téma.