Horské smrčiny na Šumavě

Horské smrčiny na Šumavě rostou hlavně ve výšce 1 100 až 1 350 metrů, na hřebenech a vrcholech. Smrk v nich převládá přirozeně, a proto se jim říká také klimaxové smrčiny. Níž, kolem pramenišť a slatí, rostou rašelinné a podmáčené smrčiny s jinou květenou.

Co je klimaxová smrčina a kde na Šumavě roste

Klimax je v ekologii konečné, dlouhodobě stálé stadium vývoje vegetace, které odpovídá podnebí a půdě daného místa. Klimaxová smrčina je tedy les, ve kterém by smrk vládl i bez lidí a kde po polomu nebo kůrovci znovu vyroste hlavně smrk. Tím se liší od kulturních smrčin v nižších polohách, které lesníci vysadili na místě bučin a jedlobučin.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) vede tyto porosty v Katalogu biotopů jako horské třtinové smrčiny s kódem L9.1. Rostou na svazích a vrcholech ve výšce zhruba 1 100 až 1 350 m, maloplošně už od 950 m, na kamenitých a živinami chudých půdách a tvoří nejvyšší pásmo lesa.

Smrk tu není novinkou. Podle Biologického centra AV ČR roste nad 1 100 m převážně smrk už 8 000 let a do nejvyšších poloh se člověk při přeměně šumavských lesů prakticky nedostal. Správa NP Šumava uvádí, že podíl smrku v pylových záznamech z jezerních usazenin se za posledních 9 000 let držel mezi 55 a 90 %.

Druhým typem jsou rašelinné a podmáčené smrčiny (kód L9.2). Neurčuje je výška, ale voda: rostou už od 500 m kolem pramenišť, v zamokřených sníženinách a na okrajích rašelinišť. V rašelinných smrčinách je stromové patro řídké a ke smrku se přidává bříza, v podmáčených smrčinách roste i jedle. Jak vypadají samotné slatě a které z nich můžete projít, popisuje článek Rašeliniště a slatě na Šumavě.

Květena horských smrčin od borůvky po lišejníky

Bylinné patro zapojeného smrkového lesa je zastíněné a místy řídké. Podle AOPK ČR v něm převládají třtina chloupkatá, metlička křivolaká, kapraď rozložená a brusnice borůvka. Přidávají se k nim horské druhy: podbělice alpská, žebrovice různolistá, bika lesní, čípek objímavý a sedmikvítek evropský. Kromě smrku tu roste hlavně jeřáb ptačí, místy javor klen nebo buk.

Mechy mohou pokrývat až 90 % půdy. V podrostu najdete i plavuň pučivou a vranec jedlový. V rašelinných smrčinách přibývá suchopýr pochvatý, klikva bahenní, brusnice vlochyně a dřípatka horská, z mechů pak rašeliníky a ploník obecný.

Nenápadné, ale pro odborníky důležité jsou lišejníky na kůře a u paty starých smrků. Lichenologové Jiří Malíček a Jan Vondrák v časopise Živa (2017) uvádějí jako dobrý znak starých horských smrčin houboplodku krvavějící a papršlici bělohlavou, která v hospodářských lesích roste jen výjimečně.

Jak se horská smrčina obnovuje po orkánu a kůrovci

Horský smrkový les se po vichřicích a přemnožení hmyzu obnovuje opakovaně. Například les Na Ztraceném u Modravy podle Správy NP od druhé poloviny 18. století zhruba každých padesát let ničily živly a znovu vyrůstal ze semen starých smrků. Po orkánu Kyrill v lednu 2007, který vyvrátil stromy o objemu bezmála milionu kubíků, se v letech 2008 až 2012 přemnožil lýkožrout smrkový, lidově kůrovec.

Další vlna přišla po roce 2018. Celkové napadení ve státních lesích národního parku (vytěžené stromy i ponechané souše) stouplo z 86 874 m³ v roce 2018 na 535 671 m³ v roce 2023 a do roku 2025 kleslo na 160 084 m³ (výroční zpráva Správy NP za rok 2025).

V roce 2008 Správa NP rozšířila bezzásahové území, kde se napadené stromy nekácejí, z 13 na víc než 23 % parku. Při prvním měření na 1 079 trvalých plochách v letech 2009 až 2018 napočítala průměrně 6 323 mladých stromků na hektar, místy přes 80 000. Při opakovaném měření na 578 plochách od roku 2019 tvořil smrk 78 % stromového patra, buk 10 % a břízy 6 % a objem ležícího tlejícího dřeva vzrostl z 88 na 151 m³ na hektar (Správa NP, září 2024).

Tlející dřevo je domovem vzácných druhů. Kornatce velkého, brouka, který se na Šumavě znovu objevil po víc než sto letech, dnes podle Správy NP její pracovníci v horských smrčinách potkávají zcela běžně. Trnoštítce horského zaznamenal monitoring v roce 2023 až na jedinou výjimku jen na bezzásahových plochách s ponechaným dřevem.

Nechat les bez zásahu je na Šumavě dlouhodobě sporné. Správa NP se opírá o monitoring a o cíl ponechat přirozenému vývoji 75 % parku. V průzkumu mezi starosty obcí národního parku z roku 2025 se naopak osm ze sedmnácti dotázaných vyslovilo proti dalšímu rozšiřování divokých lesů. Tito starostové jsou podle Správy NP přesvědčeni, že bezzásahovost vede ke ztrátě biodiverzity, horšímu mikroklimatu a zhoršení vodního režimu.

Tetřev, jeřábek a další obyvatelé smrčin

Tetřev hlušec, kriticky ohrožený pták, patří k symbolům šumavských horských lesů. Genetická sčítání v obou národních parcích a jejich okolí ukazují růst: podle výsledků opravených v roce 2025 tu v letech 2009 až 2011 žilo asi 470 tetřevů, v letech 2016 a 2017 asi 645 a v zimě 2022/23 asi 765. Správa NP růst přičítá ochraně tetřevích okrsků i prosvětlení lesa po polomech a kůrovci: v mezerách plodí borůvky a brusinky a žije hmyz pro kuřata.

Veřejnosti je podle Správy NP nepřístupné „něco přes deset procent“ národního parku, většinou právě kvůli tetřevovi. Výroční zpráva za rok 2025 uvádí u části sledovaných lokalit jako silné riziko rušení, včetně opakovaných záměrných návštěv tokanišť. Místa výskytu proto neuvádíme a v klidových územích choďte jen po vyhrazených cestách.

Jeřábek lesní, menší příbuzný tetřeva, je silně ohrožený druh. Německý ornitolog Siegfried Klaus ho na Šumavě sledoval v letech 1972 až 2004 na ploše 100 km²; početnost kolísala hlavně podle počasí a dlouhodobý trend studie nenašla.

Na staré a odumírající smrky je vázaný datlík tříprstý. Žije hlavně nad 900 m, hnízdní dutinu si tesá nejčastěji v suchém nebo trouchnivém smrku či jedli a živí se hlavně kůrovci, tesaříky a jejich larvami (Lesnická práce, 2012). Ve velkých lesích se drží i dvě sovy severského lesa, kulíšek nejmenší a sýc rousný, oba silně ohrožené. Lesy obou národních parků jsou také domovem rysa, kterému se věnuje článek Rys ostrovid na Šumavě.

Kam za horskou smrčinou po značené cestě

Horský les nejlépe poznáte na výletech k nejvýše položeným místům české strany. V klidových územích národního parku smíte jen po vyhrazených cestách, jejich mapu a uzavírky zveřejňuje Správa NP Šumava.

• Poledník (1 315 m). Z Prášil vede na vrchol s rozhlednou značená cesta a Správa NP tu má naučnou stezku Polom v horské smrčině. Úsek z Poledníku na Gsenget je otevřený jen od 15. 7. do 15. 11. (stav v září 2026). Podrobnosti najdete u rozhledny Poledník.
• Plešné jezero a Trojmezná. Nad jezerem se zvedá hřeben s horskou smrčinou Trojmezné, kde vědci dlouhodobě sledují, jak se les obnovuje po odumření stromového patra. Výchozí místa popisuje stránka Plešné jezero.
• Boubín pro srovnání. Boubínský prales ve výšce 920 až 1 110 m, chráněný od roku 1858, je smíšený les se smrkem, jedlí a bukem. Kvůli souším je část cest v rezervaci zavřená, k pralesu se podíváte od Boubínského jezírka (stav v září 2026). Víc na stránce Boubín a Boubínský prales.
• Okraje slatí. Rašelinné a podmáčené smrčiny rostou kolem rašelinišť, pramenišť a v mokrých sníženinách. Které slatě jsou přístupné po povalových chodnících, shrnuje článek o šumavských rašeliništích.

Přehled vrcholů, na které se dá vystoupat, najdete v článku Nejvyšší hory Šumavy a cesty na jejich vrcholy, další přírodní témata v rubrice Příroda Šumavy.