Kůrovec na Šumavě a les, který pod souškami dorůstá

Šedé kmeny bez jehličí patří k Šumavě stejně jako slatě a ledovcová jezera. Pro jednoho jsou dokladem zkázy, pro druhého nejdivočejší kus lesa ve střední Evropě. Pod nimi přitom roste nejhustší mladý les, jaký na šumavských pláních za posledních sto let stál. Shrnujeme, co o kůrovcové Šumavě říkají čísla Správy národního parku, a kde si rozdíl mezi souší a obnovou projdete po značené cestě.

Lýkožrout smrkový a jak se dostane do živého smrku

Kůrovec není jeden druh. Pod tím slovem se skrývá několik drobných brouků, kteří se vyvíjejí pod kůrou dřevin, a na Šumavě jde téměř vždy o lýkožrouta smrkového (Ips typographus). Dospělý brouk provrtá kůru a dostane se do lýka, tedy do živé vrstvy pod ní, kterou strom rozvádí látky z jehličí ke korunům a ke kořenům. Tam vyhlodá chodbu, naklade vajíčka a larvy si vyžerou další chodbičky do strany. Jakmile se jich sejde dost, lýko po obvodu kmene přestane fungovat a smrk usychá odshora.

Zdravý smrk se brání pryskyřicí, která brouka zalije ještě v závrtu. Proto lýkožrout potřebuje strom oslabený, a právě tady se láme celá šumavská historie. Oslabení přinášejí suché roky, vítr, který kmeny vyvrátí nebo zlomí, a v osmdesátých letech také imise. V teple se brouk vyvíjí rychleji, ve vlhkém a chladném počasí naopak hynou larvy i dospělci. Správa parku tenhle mechanismus sledovala v praxi: srážkově vydatné léto roku 2011 podle ní zabilo miliony kůrovců plísněmi a houbami a gradace se tehdy zastavovala sama.

Druhá věc, která se běžně plete: souš není zdroj nákazy. Brouk v mrtvém smrku nemá co jíst a odletí dřív, než strom zešedne. Šedý les, který vidíte z cesty, je tedy les, ve kterém kůrovec už dávno není. Jak takový porost funguje, rozebírá článek o horských smrčinách.

Tři gradace za dobu národního parku

Národní park vznikl v roce 1991 a od té doby prošel třemi velkými vlnami přemnožení lýkožrouta. Náměstek ředitele Správy NP Šumava Jan Kozel je popsal takto: první prošla především centrální částí Šumavy v polovině devadesátých let a způsobila ji pravděpodobně kombinace sušších epizod a imisí. Druhá, nejmasivnější, nastala po orkánu Kyrill v lednu 2007. Třetí se začala projevovat v roce 2019, po sérii suchých roků, které Evropa prožívala od roku 2015.

Tahle třetí vlna je důležitá pro pochopení rozdílu mezi Šumavou a zbytkem Česka. Běžela ve stejné době, kdy podle Správy parku stovky tisíc hektarů hospodářských lesů v Česku čelily masivní kůrovcové gradaci. Jenže v nížinách a středních polohách šlo z velké části o smrkové monokultury vysazené mimo oblast, kde smrk přirozeně roste. Nad hranicí asi 1 100 metrů je smrk na Šumavě podle pylových analýz hlavní dřevinou tisíce let. Stejný brouk tak na obou místech dělá něco jiného. Jednou rozkládá les, který tam přirozené zastoupení nemá, jednou spouští obměnu generací v lese, který se takhle obnovoval i před příchodem lesníků.

Čísla z lesů, které Správa NP spravuje, ukazují, že vlna vyznívá. Celkové napadení, tedy kůrovcová těžba i nové souše dohromady, vyšplhalo v roce 2023 na 535 671 kubíků a bylo to nejvíc za celou dobu sledování. V roce 2024 kleslo na 329 935 kubíků a v roce 2025 na 160 084 kubíků, tedy na 49 procent předchozího roku.

Těžit, nebo nechat les stát

Spor o Šumavu není sporem o to, jestli je kůrovec příjemný. Je to spor o to, co má být cílem na kterém místě. V hospodářském lese je napadený smrk surovina, kterou je potřeba vytěžit a odvézt, dokud má cenu, a zároveň obranné opatření proti dalšímu šíření. V jádru národního parku je cílem nerušený průběh přírodních procesů, takže tam se nekácí a kmeny zůstávají na místě.

Tohle rozdělení dnes popisují zóny národního parku, které platí od 1. března 2020. Zóna přírodní zabírá 27,7 procenta parku a Správa ji vymezila tam, kde je možné uvolnit ruku přírodním procesům už nyní. V zóně přírodě blízké s 24,5 procenta jejich projevy jen mírně koriguje, případně dělá opatření proti šíření lýkožrouta do okolních lesů. V zóně soustředěné péče, která tvoří 46,6 procenta a leží hlavně u hranic parku, se o les pečuje. Vymezení zón smí ministerstvo začít měnit nejdřív patnáct let po účinnosti první vyhlášky.

V praxi to znamená, že bezzásahové lesy postupně přibývají. Ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený uvedl v únoru 2025, že na lesích spravovaných Správou tvoří bezzásahové území většinu, totiž 53 procent, a že se tento podíl bude do roku 2035 dál zvyšovat. Zajímavé je, co z toho vyšlo pro samotného brouka. Zásahové a bezzásahové území mají na Šumavě srovnatelnou rozlohu, každé kolem 25 000 hektarů, a intenzita napadení v nich byla v roce 2024 srovnatelná: asi 5 kubíků na hektar tam, kde se zasahuje, a 6 kubíků tam, kde ne.

Nejvyhrocenější kapitolou sporu byl les Na Ztraceném u Ptačího potoka nedaleko Modravy. Blokáda kácení tam začala 13. července 2011 a 25. července na místo přijel kordon policejních aut; aktivisty připoutané ke stromům museli policisté vynášet. Spor se nakonec přesunul k jednacímu stolu. V letech 2011 a 2012 tam bylo pokáceno a odkorněno 4 655 kubíků smrků a dalších 12 797 kubíků odkorněno stojících, veškerá hmota ale zůstala na místě k zetlení. Hrozba, že kůrovec zdecimuje lesy kolem Modravy, se nenaplnila.

Po třiceti letech roste v Modravských slatích víc smrků než dřív

Nejlepší doklad, jak to dopadlo, jsou Modravské slatě, tedy pásmo od vrcholů Mokrůvek přes Špičník a Blatný vrh až do Podroklaní. Tam v polovině devadesátých let proběhl první velkoplošný rozpad lesa v historii Česka. Podíl mrtvých stromů stoupl z asi 15 procent v době vzniku parku na 30 procent v roce 1994 a na 60 procent v roce 1998. Ze zbylých 40 procent byly převážně stromky z podrostu, které tehdy přerostly výšku 1,3 metru; vzrostlých přeživších smrků zůstalo sotva procento.

Tehdejší vedení Správy parku a ministerstva se muselo rozhodnout, jestli bude napadené smrky kácet, nebo použije model ze sousedního Národního parku Bavorský les. V roce 1994 lokality podrobně popsalo, nejen podle míry napadení, ale i podle schopnosti lesa obnovit se sám. Ve stejném roce napsal americký expert na národní parky Boyd Evison, že těžba napadených stromů postavení národního parku neposiluje. Na většině Modravských slatí se proto netěžilo. Jen tam, kde se žádná přirozená obnova neukázala, se podsadilo nejvýš 1 100 stromků na hektar.

Po třiceti letech Správa parku na stejném území eviduje přes 3 500 odrůstajících smrků na hektar, tedy víc, než kolik přinesly umělé výsadby. I v nejmezernatějších porostech u Mokrůvky a Blatného vrhu roste mírně vyšší počet smrků, než kolik tam stálo vzrostlých stromů před gradací. Nejčastěji jsou vysoké tři až deset metrů, nejrychlejší jedinci přesahují patnáct metrů a tloušťku kmene čtyřicet centimetrů. Mezi nimi zůstávají mezery s rozetlelými torzy, kde klíčí další semenáčky.

Monitoring na 1 079 plochách v letech 2009 až 2018 dává k Modravským slatím širší rámec: průměrně 6 323 jedinců zmlazení na hektar, z toho 78 procent smrk a 9 procent buk, a 92 kubíků tlejícího dřeva na hektar. Právě tlející kmeny jsou pro mladé smrky podstatné, protože na nich semenáčky snáz klíčí.

Kam se jít na proměnu lesa podívat

Rozdíl mezi souší a obnovou je nejlépe vidět z výšky nebo z cesty, která vede porostem napříč. Nejpřehlednější je rozhledna Poledník nad Prášily, odkud se dívá na celé centrální pláně; na trase k ní leží naučná stezka Polom v horské smrčině, která právě tuhle samovolnou obnovu vysvětluje. Druhý dobrý bod je Březník na okraji Luzenského údolí, kam se jde z Modravy sedm a půl kilometru; do samotného Luzenského údolí se z české strany kvůli tetřevovi nesmí.

U Plešného jezera pod Plechým se obojí potkává na jedné zastávce. Les v povodí jezera zasáhla gradace kolem roku 2006 a většina dospělých smrků uschla; o sedm let později už tu bylo husté zmlazení smrku s příměsí jedle a buku. Dnes proto stojí suché kmeny a mladý zelený les vedle sebe. Autem dojedete do Nové Pece, dál se jde nebo jede na kole.

Jako protiváhu si naplánujte Boubínský prales, chráněný od roku 1858. Smíšený porost s bukem a jedlí ukazuje les, který gradace smrku nerozebrala. Hospodářský les v nižší poloze uvidíte v okolí Srní. Mapa níž ukazuje všechny body pohromadě.

V suchém lese padají stromy i bez větru

Toto je ta část, kterou si z celého tématu odneste, i když vás spor o těžbu nezajímá. Stojící souše se po letech láme u země a padá bez varování, často za bezvětří, protože kořeny i pata kmene jsou prohnilé. Nebezpečné jsou i větve padající z koruny. Do lesa v národním parku vstupujete na vlastní nebezpečí.

• Za silného větru a po dešti do porostů se soušemi nechoďte vůbec. Počkejte den.
• Na odpočinek a jídlo si vyberte místo, kde nad vámi nic nestojí, ideálně mýtinu nebo břeh.
• Uzavírku cesty berte vážně, i když je za ní vidět šlapaná stezka. Správa je vyhlašuje hlavně kvůli padajícím kmenům a kvůli těžbě.
• Popadané kmeny přes cestu nepodlézejte, radši je obejděte.
• Mimo značené cesty se v klidových územích chodit nesmí a v suchém lese to navíc znamená pohyb mezi nestabilními kmeny.

Aktuální uzavírky vyhlašuje Správa parku a vyplatí se je projít před odjezdem. Co kde platí a kudy se smí, shrnuje návštěvní řád národního parku.

Časová osa kůrovcové Šumavy

Obraz umírající Šumavy je přitom starší než celá tahle osa. Tak se jmenuje kniha grafika Josefa Váchala (1884 až 1969), kterou dnes vydává nakladatelství Paseka. Další témata šumavské přírody najdete v rubrice Příroda Šumavy.