Keltská hradiště, Zlatá stezka, zlaté doly Kašperských Hor, zaniklé obce a železná opona. Rozcestník článků, památek a muzeí o dějinách Šumavy.
Historie Šumavy je příběhem pohraničního lesa, přes který vedly obchodní stezky, v jehož potocích se rýžovalo zlato a jehož vesnice po roce 1945 zčásti zmizely. Nahoře vidíte naposledy upravené články rubriky, úplný přehled všech článků a míst najdete níž.
Z pravěku připomínají osídlení okrajů hor hlavně hradiště. Obří hrad u Nicova patří do pozdní doby halštatské a laténské, keltské oppidum Třísov u Holubova, nejjižnější v Čechách, bylo osídlené ve 2. a 1. století před naším letopočtem a razily se v něm mince. Antičtí autoři znali pohoří pod jménem Gabreta, jeho výklad je ale sporný. Tradované keltské rýžování zlata na Šumavě archeologicky doložené není.
Ve středověku vedly přes hory soumarské cesty se solí. Zlatá stezka spojovala Pasov s Prachaticemi, Vimperkem a Kašperskými Horami a v 16. století jí podle Univerzity v Pasově procházelo Prachaticemi až 1 200 koní týdně. Článek o ní popisuje všechny tři větve, hrady u cesty i značenou trasu, po které se dá jít dnes.
Kašperské Hory vyrostly na zlatě, které se tu dobývalo z dolů, zatímco v Otavě a v potocích na pláních se rýžovalo. Jak se zlato těžilo, co jsou sejpy a pinky a proč se v národním parku rýžovat nesmí, vysvětluje článek o rýžování a těžbě zlata.
Hranici hlídali králováci, svobodní sedláci osmi rychet Královského hvozdu, kteří podléhali přímo panovníkovi. Hrady stavěli panovníci i šlechta: Kašperk dal postavit Karel IV. na ochranu zlatých dolů, Rabí nad Otavou je národní kulturní památkou od roku 1978.
V 18. a 19. století proměnily horské lesy sklárny a těžba dřeva. Kolem skláren vznikaly osady, například Hůrka u Prášil, kde po sklářských rodinách zbyla hřbitovní kaple. Dřevo se do měst plavilo po vodě: Josef Rosenauer navrhl Schwarzenberský plavební kanál, jehož starý úsek vznikl v letech 1789 až 1793, a Vchynicko-tetovský kanál z let 1799 až 1801. Oba kanály jsou od roku 2014 národní kulturní památkou jako soubor plavebních kanálů na Šumavě.
Po Mnichovu v roce 1938 připadla pohraniční část Šumavy Německu. V květnu 1945 ji osvobozovala americká 3. armáda. Ve Volarech připomíná válečný hřbitov oběti pochodu smrti z jara 1945. Po válce odešla většina německých obyvatel a od roku 1950 vzniklo u hranice zakázané a hraniční pásmo. Desítky vesnic armáda zbořila a v prostoru Dobrá Voda cvičila vojska. Proč obce zanikly a kam se za nimi vypravit, popisuje článek o zaniklých obcích na Šumavě. Na stejný osud upomíná kostel sv. Martina v Novém Světě, kterému v roce 1976 zrušili památkovou ochranu a který zanikl.
Po pádu železné opony se hranice otevřela, v roce 1991 vznikl Národní park Šumava a zrušil se vojenský prostor Dobrá Voda. Bývalí obyvatelé a jejich potomci obnovili řadu hřbitovů a kostelů, například na Knížecích Pláních nebo v Zadní Zvonkové. Kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v osadě Na Radosti u Vimperka byla po letech chátrání obnovena v roce 2015. Správa NP označila 30 zaniklých osad panely Historického alba Šumavy.
Otevírací doby platí pro září a říjen 2026, před návštěvou je ověřte u muzea.
Zdroje: Památkový katalog NPÚ; Muzeum Šumavy, otevírací doby; Prachatické muzeum; Památník Adalberta Stiftera; Správa NP Šumava, základní údaje; ÚSTR, ostraha státní hranice. Údaje ověřeny v září 2026.
Šumavu osvobozovala v květnu 1945 americká 3. armáda, ne Rudá armáda. Přesná data se liší obec od obce.
Od roku 1951 bylo podél hranice zakázané pásmo široké zhruba 2 km, které muselo být bez obyvatel, a za ním hraniční pásmo místy hluboké 12 až 15 km, kam se smělo jen na povolení. V roce 1964 bylo zakázané pásmo zrušeno a hraniční zúženo zhruba na 1 až 3 km.
Chráněná krajinná oblast Šumava vznikla 27. prosince 1963, biosférickou rezervací UNESCO je Šumava od roku 1990 a Národní park Šumava byl vyhlášen 20. března 1991.
Muzeum Šumavy má pobočky v Sušici, Kašperských Horách a Železné Rudě, v Kašperských Horách je ale kvůli rekonstrukci otevřená jen expozice skla (stav v září 2026). O Zlaté stezce nejvíc ukáže Prachatické muzeum.