Kde se na Šumavě rýžovalo a těžilo zlato

Zlato na Šumavě se získávalo dvojím způsobem. V potocích a řekách se rýžovalo z náplavů, v okolí Kašperských Hor se od konce 13. století dobývalo z křemenných žil pod zemí. Kašperskohorský revír patří podle Národního muzea k historicky nejvýznamnějším zlatonosným revírům Čech a vrchol těžby zažil ve 14. století. Stopy po rýžování i dolování jsou v krajině vidět dodnes a část z nich je chráněná jako kulturní památka.

Kde se na Šumavě zlato hledalo

Zlato se v přírodě vyskytuje ve dvou podobách. V primárním ložisku je uzavřené v hornině, na Šumavě hlavně v křemenných žilách. Když hornina zvětrá, voda zlato odnese a uloží v náplavech potoků a řek; takovému druhotnému ložisku se říká rozsyp. Na Šumavě se pracovalo s obojím. Podle Památkového katalogu a odborné literatury jsou stopy těžby soustředěné do několika oblastí:

• Pootaví. Nejdůležitějším rýžovištěm kraje byla podle města Sušice Otava a její přítoky. Velmi rozsáhlé sejpové pole je jako kulturní památka chráněné například u Dlouhé Vsi a Divišova u Sušice.
• Kašperskohorský revír s hlubinnými doly v okolí Kašperských Hor. Podle archeologů Národního památkového ústavu (NPÚ) se táhne v délce nejméně 12 km.
• Potoky na pláních. Při Hamerském potoce u Horské Kvildy leží podle NPÚ jedno z největších sejpových polí v západních Čechách.
• Jih Šumavy. Rýžoviště na Volyňce u Vimperka (Lipka) a na Kaplickém potoce u Lenory jsou kulturními památkami od roku 1990.

Keltské zlato zůstává spíš hypotézou

Začátky rýžování se v literatuře spojují s Kelty, kteří v jižních Čechách žili v posledních stoletích před naším letopočtem. Mineralogové Národního muzea uvádějí opatrně, že počátky rýžování jsou s keltským osídlením „spojovány“, přímý archeologický doklad keltského rýžování na Šumavě ale chybí. Jisté je, že v oppidu Třísov u Holubova se ve 2. a 1. století před naším letopočtem razily mince a že nad Pootavím leží hradiště Obří hrad, podle NPÚ nejvýše položené pravěké opevnění v Čechách. Často opakovaný výklad jména Otavy jako „bohaté“ nebo „zlatonosné“ řeky jsme v odborném zdroji neověřili, berte ho proto s rezervou.

Nejbohatší léta Kašperských Hor

Hornická těžba začala podle Národního muzea patrně za posledních Přemyslovců. Město uvádí, že na přelomu 13. a 14. století tu stála rozsáhlá hornická osada, původně Reichenstein, později Bergreichenstein. V roce 1325 zmiňují prameny mlýny a hutě, ve kterých se zpracovávala zlatonosná ruda, v letech 1338 a 1341 se Kašperské Hory připomínají jako významné zlaté doly a z listiny Jana Lucemburského z roku 1345 vyplývá, že jsou svobodným horním městem.

Karel IV. dal v roce 1356 na ochranu dolů založit hrad Kašperk a do roku 1366 nechal k městu vybudovat obchodní cestu do Pasova, kašperskohorskou větev Zlaté stezky. Město uvádí, že v 15. století tu pracovalo téměř 40 větších zlatodolů; mineralogové Národního muzea upozorňují, že údaj pochází ze zprávy z roku 1713 a jeho datace je sporná.

V první polovině 15. století dolování upadalo. Ve druhé polovině 16. století přispívalo kašperskohorské zlato k ražbě dukátů a Rudolf II. udělil městu v roce 1584 titul královského svobodného horního města, rozsahem ale těžba starou slávu nedohnala. Odhad celkové produkce do 20. století činí kolem 2 tun zlata s maximem před husitskými válkami; na 16. až 19. století připadá jen 89 kg (Národní muzeum podle Morávka, 1980).

Sejpy, pinky a zlatorudné mlýny

Rýžování. Rýžovníci proplachovali písek a štěrk z náplavů vodou. Těžké zlatinky, drobné šupinky zlata, zůstávaly na dně, lehčí materiál voda odnesla. Propraný štěrk skládali na hromady, kterým se říká sejpy. V údolích po nich zůstaly řady zarostlých pahorků vysokých obvykle 1 až 2 m, mezi nimi jámy a struhy. Podle města Sušice se v Otavě nacházely jen drobné šupinky, ne valouny.

Hlubinná těžba. Horníci sledovali zlatonosné křemenné žíly od povrchu řadami jam a příkopů. Těmto stopám se říká pinky a podle archeologů NPÚ jsou nejčastějším pozůstatkem v kašperskohorském revíru. Doly byly nejčastěji 30 až 50 m hluboké, výjimečně 70 až 80 m. Nejvýznamnějším dílem byla dědičná štola sv. Jana jižně od města, dlouhá asi 550 m, která měla doly ve městě podfárat a odvodnit; podle Národního muzea se to nepodařilo. Pracovalo se v ní s přestávkami až do roku 1774. Tvrdou horninu středověcí horníci rozrušovali i ohněm (tzv. sázení ohněm). Čísla o rychlosti takové ražby, která se opakují na internetu, spolehlivě doložená nejsou.

Úprava rudy. Mlýny, pražírny a tavírny stály hlavně v údolí Zlatého potoka a Losenice jižně od města. Ruda se pražila, drtila ve stoupách a mlela, a z rozemletého prachu se zlato získávalo praním jako z náplavů. Základy středověké úpravny rudy odkryli archeologové v roce 1988 na Prádle na jižním okraji Kašperských Hor. Jemné zlato se dá zachytit i rtutí, se kterou tvoří slitinu zvanou amalgám; rtuť se pak odpaří. Zda a jak se amalgamace používala právě v Kašperských Horách, ze zdrojů, které jsme měli k dispozici, jisté není.

Od konce dolování k boji o ložisko

Koncem 16. a v 17. století byly doly vesměs opuštěné. Oživení v první polovině 18. století skončilo v roce 1777. V letech 1804 až 1846 vznikly nové průzkumné štoly František, Bedřich a Josef, v letech 1916 až 1923 prováděl Kašperskohorské zlatodůlní těžařstvo průzkum ve štolách František, Josef, Bedřich a Kristina. Ve štole Kristina pak v roce 1960 vybudoval Geofyzikální ústav podzemní seismickou stanici.

Od roku 1981 prováděla nový geologický průzkum Geoindustria Praha a v roce 1989 zarazila v údolí Zlatého potoka průzkumnou štolu Naděje. Od roku 1994 v pracích pokračovala Bohemia důlní a od roku 1995 TVX Bohemia důlní; koncem roku 1996 byly práce zastaveny po vyražení 2 450 m chodeb. V evidenci zásob je podle Národního muzea vedeno 189 tun zlata v nebilančních zásobách, tedy v zásobách, které se za dnešních podmínek nepovažují za hospodářsky využitelné, s průměrným obsahem 3,44 g zlata na tunu.

V březnu 2024 zamítlo ministerstvo životního prostředí žádosti tří firem (Geomin, Západočeská geologická a státní podnik Diamo) o stanovení průzkumných území u Kašperských Hor a Ždánova. Zastupitelstvo Plzeňského kraje 8. dubna 2024 jednomyslně odmítlo průzkum i těžbu, proti jsou také Kašperské Hory, Nezdice a Rabí. Západočeská geologická a Diamo podaly rozklad, ministr ho ale v létě 2024 zamítl a firmy pak nepodaly ani správní žalobu, zamítnutí tedy platí (podle Kašperskohorského zpravodaje 6/2024). Zájmová území leží v chráněné krajinné oblasti Šumava a v přírodním parku Kašperská vrchovina; v samotném národním parku zákon stanovovat průzkumná území zakazuje.

Kde dnes uvidíte stopy po zlatě

• Naučná stezka Cestou zlatokopů. Zeleně značený okruh z náměstí v Kašperských Horách do Amálina údolí měří 7,5 km, zabere asi 2,5 hodiny a má převýšení 200 m. Panely vysvětlují dolování od 14. do 20. století, cestou uvidíte pinky, ústí štol a za mříží portál štoly Naděje. Část vede přírodní rezervací Amálino údolí. Úsek ke štolám západně od Mlýna na rybníce je úzká strmá pěšina, s kočárkem a na kole ho obejděte po hlavní cestě podél potoka (stav v září 2026 podle města a Kudy z nudy).
• Štola Kristýna a Muzeum seismometrie. Geofyzikální ústav AV ČR tu od května do září ve vybrané dny provází návštěvníky seismickou stanicí a štolou, kde se dřív těžilo zlato. Prohlídky začínají v 10, 11, 13, 14 a 15 hodin, objednávat se nemusíte a vstupné je dobrovolné. Termíny prohlídek zveřejňuje Geofyzikální ústav na svém webu.
• Sejpy u Horské Kvildy. Pole sejpů podél Hamerského potoka je kulturní památka; jak se k němu dostat, popisuje stránka Hamerský potok.
• Jižní pásmo revíru pokračuje přes Liščí vrch k Rejštejnu, nad kterým se zvedá Huťská hora.
• Muzeum Šumavy v Kašperských Horách má kvůli rekonstrukci budovy od 1. listopadu 2023 otevřenou jen novou expozici skla (stav v září 2026). Kdy se znovu otevřou historické expozice, ověřte u muzea.

Celé okolí patří do Národního geoparku Královská Šumava, který ministerstvo životního prostředí uznalo v prosinci 2022 a který stojí na výkladu o využívání nerostných surovin od Keltů po současnost. Praktické informace o parkování, muzeích a dopravě najdete v průvodci Kašperské Hory.

Může se na Šumavě rýžovat?

V národním parku ne. Zákon o ochraně přírody zakazuje na území národních parků mimo zastavěná území a zastavitelné plochy obcí sbírat nerosty a odstraňovat z přirozených koryt potoků splaveniny (§ 16 odst. 2 písm. e a k zákona č. 114/1992 Sb.), a rýžování v potocích parku proto dovolené není. Sejpy u Horské Kvildy, v Pootaví i jinde jsou navíc kulturními památkami a nesmíte je rozkopávat ani rozhrabávat. Další pravidla pohybu v parku shrnuje stránka návštěvní řád NP Šumava.

Mimo národní park záleží rýžování jako koníček na vlastníkovi pozemku a správci vodního toku, v chráněných územích i na orgánu ochrany přírody, pravidla proto ověřte u nich. Nejjednodušší je vyzkoušet si ho na organizované akci, kde vám pořadatel zajistí místo i vybavení.