Kde na Šumavě ještě poznáte stopy železné opony

Železná opona na Šumavě byl pás drátěných zátarasů, kontrolních pásů a hlídkových cest, který od počátku padesátých let do roku 1989 odděloval Československo od Bavorska a Rakouska. Z hraničních hvozdů se tehdy stal prostor, kam se bez povolení nesmělo, a vesnice v nejbližším pásmu u hranice zmizely. Původní dráty dnes v lese skoro nenajdete. Zbyly průseky, napodobenina zátarasů na Bučině, utajované bunkry u Železné Rudy a místa zbořených obcí. Tady je, jak opona vznikla, jak fungovala a kam se za ní můžete vypravit pěšky i na kole.

Na Šumavě ji tvořil ostnatý drát v lesích, ne zeď

Na rozdíl od Berlína nestála na Šumavě žádná zeď. Hranici hlídala Pohraniční stráž, která vznikla 1. ledna 1949 pod ministerstvem vnitra, když zákon č. 275/1948 Sb. zrušil Finanční stráž. Před ní hlídaly hranici od roku 1946 pohraniční pluky Sboru národní bezpečnosti s krycím názvem útvar 9600.

Opona se skládala z několika vrstev, které se doplňovaly: drátěný zátaras, zoraný kontrolní pás, na kterém zůstávaly stopy, pozorovatelny, hlídkové cesty a signalizace. Za nimi leželo pásmo s omezeným pohybem obyvatel. Šumavské úseky podle studie vydané Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu střežily brigády Pohraniční stráže se sídlem v Sušici a ve Volarech.

Mezi lety 1948 a 1952 se z hranice stala překážka

Do roku 1950 působily hraniční složky v celním pohraničním pásmu širokém 10 až 15 km, kde se život obyvatel výrazně neomezoval. V dubnu 1950 bylo vyhlášeno hraniční pásmo: vstup jen na povolení a od setmění do svítání zákaz pobytu mimo veřejné cesty. Zákon č. 69/1951 Sb., o ochraně státních hranic, přijatý 11. července 1951, dal celému režimu právní rámec.

V roce 1951 se pohraničním územím staly mimo jiné okresy Klatovy, Sušice, Vimperk, Prachatice, Český Krumlov a Kaplice, tedy celá česká Šumava. Uvnitř vznikla dvě pásma. Zakázané pásmo, široké zhruba 2 km, bylo vysídlené a pohybovat se v něm směli jen pohraničníci. Hraniční pásmo sahalo místy 12 až 15 km do vnitrozemí a žít nebo pracovat v něm šlo jen se zvláštním povolením.

Ze zakázaného pásma se podle Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) v celém státě vystěhovalo asi 800 rodin, tedy kolem 2 500 lidí, a z hraničního pásma bylo k vystěhování určeno dalších asi 600 rodin. Jde o čísla za celou západní a jižní hranici, ne jen za Šumavu. Domy v zakázaném pásmu se pak do konce padesátých let bouraly, podrobně o tom píšeme v článku zaniklé obce na Šumavě.

Tři stěny drátu a mezi nimi vysoké napětí

Drátěný zátaras se podle ÚSTR stavěl od roku 1951 jako jednostěnný nebo trojstěnný a dokončený byl v roce 1952. Trojstěnný tvořily tři ploty z dřevěných kůlů s ostnatým drátem. Krajní stěny z kůlů dlouhých zhruba 2,2 až 2,7 m měly zpomalit uprchlíka a nepustit ke střední stěně zvěř. Střední stěna z kůlů vysokých 2,8 až 2,9 m nesla na izolátorech pět až sedm nástražných vodičů napojených na transformátor.

Vysoké napětí bylo ve střední stěně od roku 1952. V roce 1954 se zátaras rozdělil na úseky, aby rota poznala, kde ho někdo narušil, a od roku 1955 dostával signalizaci, která místo narušení hlásila zvukem a světlem. Elektrický proud se ze zátarasů odpojil v prosinci 1965. Místo něj nastoupila signální stěna, plot, který proudem nezabíjel, ale při dotyku spustil poplach.

Na některých místech u hranice dodnes vedou lesem rovné pásy mladších stromů, které zarůstají pomaleji než okolí. Zbytky kůlů nebo izolátorů v terénu nesbírejte, velká část bývalého pásma leží v národním parku.

Kolik lidí zemřelo při pokusu o přechod

ÚSTR zdokumentoval 276 lidí, kteří v letech 1948 až 1989 zemřeli při pokusu o přechod státní hranice, a celkový počet odhaduje zhruba na 300. Pohraničníci, kteří zahynuli ve službě, v tom čísle nejsou. I tady jde o celou hranici Československa, nikoli o Šumavu samotnou. Mezi oběťmi jsou zastřelení i lidé usmrcení v elektrickém zátarasu.

Jména a místa jednotlivých případů zveřejňuje ÚSTR na interaktivní mapě obětí železné opony, kde jsou zakreslené i šumavské úseky. Odkaz najdete ve Zdrojích. Jiná čísla, která kolují po internetu, například o počtu usmrcených elektrickým proudem, vycházejí z jednotlivých studií a navzájem se liší, proto je neuvádíme.

Propustky, brigády a vesnice bez obyvatel

Pro vojáky základní služby znamenala hranice službu na rotě v lese, hlídky ve dne i v noci se služebním psem a rozkaz nikoho nepustit přes zátaras. Výcviková střediska pro nováčky měla Pohraniční stráž počátkem padesátých let mimo jiné v Sušici a ve Volarech.

Lidé, kteří v pohraničí zůstali nebo se sem přistěhovali po odsunu Němců, se podle ÚSTR potýkali se špatným dopravním spojením, potížemi se zásobováním, malým výběrem práce a slabou zdravotní péčí. Po roce 1948 prošli prověrkami a ty, které režim považoval za nespolehlivé, z hraničního pásma vystěhoval. Kdo v pásmu nebydlel, potřeboval ke vstupu zvláštní povolení.

Po zrušení zakázaného pásma v roce 1964 se hraniční pásmo zúžilo zhruba na 1 až 3 km od hranice. Vesnice v něm už ale stály jen jako základy. Na Šumavě je to dobře vidět na místech, jako jsou Knížecí Pláně nebo Bučina; úplný soupis podle katastrů najdete v přehledu zaniklých osad.

Dráty se stříhaly jinde, Šumava se otevírala postupně

Symbolické přestřižení hraničních drátů, které obletělo svět, se konalo 17. prosince 1989 u Hatě na Znojemsku a 23. prosince 1989 u Rozvadova. Ani jedno místo neleží na Šumavě, i když se to často píše. Na Šumavě se zátarasy začaly odstraňovat koncem roku 1989 bez slavnostních ceremonií.

Volný pohyb po hranici přišel až s rokem 2007: od 21. prosince 2007 je Česko v schengenském prostoru a pravidelné kontroly na pozemní hranici s Bavorskem a Rakouskem skončily. Mezitím vznikl v roce 1991 Národní park Šumava a vláda rozhodla o zrušení vojenského prostoru Dobrá Voda na Prášilsku. Kudy dnes na bavorskou a rakouskou stranu vedou silniční i turistické přechody a co platí při kontrolách, shrnuje stránka hraniční přechody na Šumavě.

Bučina, Železná Ruda a Kapličky ukazují různé vrstvy

Souvislý úsek původního zátarasu na české Šumavě nezůstal. Uvidíte repliky, naučné stezky a místa, kde opona zasáhla do krajiny. Každé z nich ukazuje jinou vrstvu tehdejšího pohraničí.

Bučina u Kvildy. Bývalá nejvýše položená osada Šumavy vznikla ve druhé polovině 18. století a v roce 1911 měla 37 domů a 347 obyvatel. Po válce se vylidnila a v roce 1956 se zbořily všechny stavby kromě Pešlovy chaty, kterou si ponechala Pohraniční stráž. Dnes tu stojí napodobenina železné opony, obnovená kaplička a informační pavilon národních parků Šumava a Bavorský les. Z Bučiny vede turistické propojení do bavorského Finsterau. Výchozím bodem je Kvilda, odkud na Bučinu stoupá 7 km asfaltové cesty.

Železná Ruda. Naučná stezka Utajená obrana železné opony neukazuje dráty, ale vojenské opevnění. Podle průvodce města a mikroregionu Šumava-západ vzniklo mezi Alžbětínem a Železnou Rudou v letech 1953 až 1964 přes 50 objektů takzvané polní obrany, které měly zastavit útok ze západu. Trasa Belveder (červené značení, asi 1,9 km, 8 tabulí, 6 zpřístupněných bunkrů) vychází z centra Železné Rudy a je jen pro pěší. Trasa Debrník (zelené značení, asi 4,5 km, 12 tabulí) vede po asfaltu do bývalého hraničního a zakázaného pásma, ukazuje obnovené překážky a hodí se i na kolo. Do bunkrů vstupujete na vlastní nebezpečí, vezměte si svítilnu.

Kapličky u Vyššího Brodu. Obec Kapličky (Kapellen) v hraničním pásmu se bourala od padesátých let a kostel svatého Jana a Pavla byl odstřelen 4. června 1959. Na místě stojí kříž a torzo strážní věže, jeden z mála viditelných pozůstatků ostrahy hranice. Kapličky leží kousek jižně od Lipna.

Knížecí Pláně. Ves na hranici u Borových Lad byla v padesátých letech srovnána se zemí. Hřbitov obnovili rodáci a dobrovolníci v roce 1991, dochovaly se náhrobky a obrys kostela.

Všechna místa ukazuje mapa. U Železné Rudy je zakreslený začátek obou tras naučné stezky, u ostatních poloha osady podle registru geografických názvů ČÚZK.

Po stopě opony vede dálková cyklotrasa EuroVelo 13

Evropská dálková cyklotrasa EuroVelo 13, česky Stezka železné opony, vede podél bývalé hranice mezi Východem a Západem přes 10 000 km od Barentsova moře po pobřeží Černého moře v Bulharsku. Česká část měří podle Jihočeské centrály cestovního ruchu 867 km, začíná v Aši a končí u soutoku Dyje a Moravy. Na trase ji poznáte podle značek EuroVelo 13.

Jihočeská část vede přes Šumavu z Modravy na Lipensko a do Vyššího Brodu a dál podél rakouské hranice. V národním parku míjí venkovní expozici železné opony na Bučině. Povrch se střídá mezi asfaltem a zpevněnými cestami, takže se hodí trekingové nebo horské kolo. Na pláních kolem Bučiny počítejte s tím, že se počasí i v létě mění rychleji než v údolích.

Souvislosti od Keltů po rok 1989 najdete v rubrice historie Šumavy. A kdo chce vidět, jak hranice zasáhla do jednoho místa, ať začne na Bučině: bývalá osada, celnice i opona jsou tu na jedné louce.