Rašeliniště a slatě na Šumavě

Rašeliniště patří na Šumavě k nejtypičtějším místům. Najdete je na pláních kolem Kvildy a Modravy, v údolích řek i uprostřed lesů a místní jim říkají slatě. Velká část šumavských slatí, hlavně na Modravsku, kolem Kvildy a ve Vltavském luhu, leží v klidových územích národního parku, kam je vstup mimo vyhrazené cesty zakázaný. Čtyři rašeliniště ale můžete projít po povalovém chodníku a dvě z nich projedete i na vozíku.

Co je slať a jak vzniká rašelina

Rašelina je hmota z odumřelých rostlin, která se nestihla rozložit. Tvoří ji hlavně mechy rašeliníky, ostřice, suchopýry a keříčky. V trvale podmáčené půdě chybí kyslík, rozkladači v ní skoro nežijí a chlad s nedostatkem živin rozklad ještě brzdí. Rostlin proto přibývá rychleji, než stačí zetlít, a jejich zbytky se ukládají ve vrstvách. Rašeliniště je každé místo, kde se tahle hmota hromadí.

Rašelina roste velmi pomalu, obvykle se uvádí zhruba milimetr za rok. Na Jezerní slati je podle Správy NP Šumava silná v průměru 2,5 m a nejvíc 7,6 m, na Chalupské slati v průměru 1,9 m a u jezírka až 7 m. Ve vrstvách se zachoval i pyl z okolních lesů, takže vědci podle vzorků z rašeliny poznají, jak se krajina a podnebí měnily po tisíce let.

Slovo slať je šumavské a označuje hlavně vrchoviště na pláních. Rašeliništím podél řek se tu říká luhy a některá nesou jméno niva, třeba Velká Niva nebo Malá Niva. Pozor na podobně znějící odborný pojem slatiniště. Označuje jiný typ rašeliniště, než jaký obvykle uvidíte na šumavské slati.

Proč jsou šumavská rašeliniště tak cenná

Rašeliniště fungují jako houba. Zadržují velké množství vody a pouštějí ji do potoků postupně, takže krajině pomáhají v suchu a v horkých dnech ji výparem ochlazují. Vrchoviště navíc po tisíciletí ukládají uhlík, který by se jinak dostal do ovzduší. A žijí na nich rostliny a živočichové, kteří tu přežívají od konce doby ledové a jinde v Česku jsou vzácní.

Proto jsou šumavské slatě chráněné na několika úrovních:

• Rašeliniště jsou podle zákona o ochraně přírody a krajiny (114/1992 Sb.) významným krajinným prvkem, a to všude, nejen v národním parku.
• Mokřad mezinárodního významu Šumavská rašeliniště je zapsaný podle Ramsarské úmluvy od 2. července 1990, kdy byly zapsány čtyři první lokality na území dnešního Česka. Podle mapových služeb AOPK ČR má 10 224,5 ha v 31 dílčích plochách, od Modravských slatí po Vltavský luh. Česko má takových mokřadů 14.
• Rašeliniště jsou podle Správy NP jedním z důvodů, proč je Šumava evropsky významnou lokalitou soustavy Natura 2000.

V minulosti se velká část slatí odvodňovala a na některých se těžila rašelina. Správa NP Šumava je proto vrací do přírodního stavu. Přeshraniční projekt LIFE for MIRES z let 2018 až 2024 měl obnovit rašeliniště, mokřady a jejich vodní režim na 2 059 ha a zablokovat 80 km odvodňovacích kanálů. Podle výroční zprávy Správy NP za rok 2025 své cíle splnil. Monitoring v roce 2025 ale ukázal výrazný pokles hladiny vody, hlavně na rašeliništích napájených podzemní vodou.

Vrchoviště, slatiniště a přechodová rašeliniště

Odborníci dělí rašeliniště podle toho, odkud berou vodu. Od toho se odvíjí, co na nich roste.

• Vrchoviště napájí hlavně déšť a sníh. Voda je proto chudá na živiny i minerály a rostou tu jen specialisté, kteří to snesou, hlavně rašeliníky, keříčky, kleč a borovice blatka. Povrch tvoří vyvýšené bulty a mokré sníženiny, kterým se říká šlenky. Typickými vrchovišti jsou Jezerní i Tříjezerní slať.
• Slatiniště napájí podzemní voda s rozpuštěnými minerály. Bývají pestřejší a každé je jiné podle toho, kolik vápníku a dalších látek voda přináší.
• Přechodová rašeliniště stojí mezi oběma typy. Živí je podzemní voda chudá na vápník, a tak na nich rostou druhy slatinišť i vrchovišť. Vznikají u pramenů z nevápnitého podloží nebo na okrajích vrchovišť.

Správa NP Šumava ve svém monitoringu rozlišuje horská a údolní vrchoviště a lesní i nelesní rašeliniště napájená podzemní vodou, mezi která patří rašelinné smrčiny. Údolní vrchoviště se táhnou podél toků, například rozlehlý Vltavský luh podél Teplé Vltavy. Smrkovým lesům na podmáčené půdě se věnujeme v článku o horských smrčinách na Šumavě.

Co na slatích roste a kdo na nich žije

Slať staví rašeliníky. Jejich spodní části odumírají a mění se v rašelinu, vrcholky rostou dál a drží vodu jako houba. Mezi nimi vyrůstají trsy suchopýru pochvatého, které se na začátku léta pokryjí bílými chomáči. Z keříčků uvidíte brusnici vlochyni, šichu černou, kyhanku sivolistou a drobnou klikvu bahenní, ze dřevin kleč, borovici blatku a břízu trpasličí. Blatka je poddruh borovice zobanité a většina jejího areálu leží v Česku.

Nejznámější jsou masožravé rosnatky. Na listech mají lepkavé žlázky, kterými chytají drobný hmyz, a tak si doplňují dusík, kterého je na vrchovišti málo. Rosnatka okrouhlolistá je podle vyhlášky 395/1992 Sb. silně ohrožený a rosnatka anglická kriticky ohrožený druh.

Ze zvířat jsou na rašeliniště vázaní hlavně bezobratlí. Žluťásek borůvkový je motýl, který tu přežívá od doby ledové a jehož housenky žerou jen listy vlochyně. Na šumavských rašeliništích hnízdí i kriticky ohrožený jeřáb popelavý a mokřadní louky kolem slatí potřebuje tetřívek obecný, pro kterého je Správa NP kosí. Přesná místa výskytu vzácných druhů neuvádíme.

Které slatě můžete projít po chodníku

Po naučných stezkách jsou v září 2026 přístupná čtyři rašeliniště. Dvě z nich, Jezerní a Chalupskou slať, vede Správa NP jako trasy pro návštěvníky s omezenou pohyblivostí.

Na Soumarském rašeliništi je vyhlídková věž od června 2025 zavřená kvůli havarijnímu stavu a Správa NP připravuje stavbu nové. Stezka zůstává otevřená a u jejího začátku je registrační a informační místo Správy NP. Podrobnosti o parkování, trase a pravidlech ostatních tří slatí najdete na jejich stránkách. Na pláních bývá chladněji a větrněji než v podhůří, proto před cestou zkontrolujte počasí na Kvildě nebo počasí na Modravě.

Proč je na mnoho slatí vstup zakázaný

Mnoho rašelinišť leží v klidových územích Národního parku Šumava. Ministerstvo životního prostředí je v roce 2026 stanovilo nově a podle mapových služeb AOPK ČR jich je v září 2026 šest, dohromady 11 558 ha, tedy asi 17 % národního parku. Už názvy ukazují, o co jde: Prášilsko-Modravský hřeben a slatě, Novohůrecké slatě a Paseky, Kvildské slatě nebo Údolí Vltavského luhu. V klidovém území se smíte pohybovat jen po cestách, které vyhradila Správa NP (§ 17 zákona 114/1992 Sb.). Většina tamních slatí tak zůstává bez lidí.

Klid ale nepotřebují jen ptáci a savci. Rašeliniště poškozuje i obyčejná chůze. Správa NP vysvětluje, že sešlap rašelinu udusá, ta ztrácí přirozenou strukturu a mění se, kudy v ní teče voda. Proto na přístupných slatích vedou povalové chodníky a z nich se nesestupuje, ani tam, kde klidové území není. Drony jsou v národním parku mimo obce zakázané, kolo na poválku nepatří a pes musí být pod vaší kontrolou.

Co se v národním parku smí a nesmí, shrnuje stránka návštěvní řád NP Šumava. Rozdíl mezi zónami a klidovými územími vysvětluje ochrana přírody v národním parku, další jezera, lesy a slatě najdete v rubrice Příroda Šumavy.

Kdy na slatě vyrazit a jak je fotit

• Konec května a červen. Suchopýr pochvatý nese bílé chomáče a slatě jsou nejzelenější.
• Léto. Nad jezírky létají vážky a motýli, na rašeliníku se lesknou lepkavé listy rosnatek. Ráno bývá na pláních chladno i v červenci, zvlášť v mrazových kotlinách, o kterých píšeme v článku o podnebí Šumavy.
• Září a říjen. Trávy rezaví, břízy žloutnou a keříčky červenají. Za klidných podzimních rán se nad slatěmi drží mlha.
• Zima. Poválka pod sněhem není vidět, proto Správa NP Tříjezerní slať při sněhové pokrývce zavírá. Na Jezerní slati Správa NP navrhla jarní časové omezení, podrobnosti jsou na stránce slatě.

Nejlepší světlo bývá brzy ráno, kdy leží nad slatí mlha a na rostlinách rosa. Fotografujte z chodníku a na detaily rosnatek nebo rašeliníku si vezměte makroobjektiv nebo teleobjektiv, aby vás nelákalo sestoupit. Stativ postavte tak, aby na poválce nikomu nepřekážel. Drony jsou zakázané i nad vyhlídkami. Nejširší výhled máte z věže na Jezerní slati, nejhezčí zrcadlení vody z plošiny u Chalupského jezírka.

Mýty o bažinách a Králi Šumavy

Představu šumavských slatí jako bažin, které spolknou člověka, posílil film Karla Kachyni Král Šumavy s premiérou v prosinci 1959. Odehrává se v roce 1948 a točil se na Kvildě. Převaděč s přezdívkou Král Šumavy se vyzná v cestách přes slatě a jedna z postav u slatě utone. Přezdívku král Šumavy skutečně dostávali převaděči, kteří po roce 1948 vodili lidi přes hranici, a terén znát museli.

Skutečnost je méně filmová, i když opatrnost na místě je. Povrch vrchoviště tvoří nasáklý koberec rašeliníku a keříčků a pod ním může ležet i několik metrů vodou prosycené rašeliny. Noha se do něj boří a ve šlencích nebo na okrajích rašelinných jezírek se dá zapadnout hluboko, proto se na přístupných slatích chodí jen po poválce. Na otevřené pláni navíc hrozí mlha, chlad a ztráta orientace. A slať ohrožuje spíš člověk než ona jeho, protože rašelina přibývá jen asi o milimetr ročně a stopy mimo chodník v ní zůstávají dlouhé roky.