Proč šumavské sklárny stály v lese a co z nich zbylo?
Sklářská huť se na Šumavě stavěla tam, kde byl les, voda a cesta, a stěhovala se, jakmile dřevo došlo. Provedeme vás od prvních lesních hutí přes Annín, Klášterský Mlýn a Lenoru až k muzeím, ve kterých šumavské sklo uvidíte dnes.
Ilustrační foto
Šumavské sklárny nestály ve městech, ale v lese. Huť se postavila tam, kde bylo dost dřeva na topení a na popel, voda na pohon brusírny a aspoň nějaká cesta, po které se hotové sklo odvezlo. Když dřevo v okolí došlo, huť se přestěhovala o údolí dál. Z tohohle pohybu vyrostla celá řada šumavských osad a s nimi řemesla, která sklářství obsluhovala: dřevaři, brusiči, rytci, malíři skla, kováři. Tenhle text vede od prvních lesních hutí k Anníku, Klášterskému Mlýnu a Lenoře a končí tím, kde se sklo a staré řemeslo dají vidět dnes.
Les, voda a cesta do Pasova rozhodly, co se tu bude dělat
Šumava nebyla kraj, kde by se dalo žít z polí. Krátké léto, mělká půda a dlouhá zima nutily lidi vydělávat na tom, čeho bylo dost: na dřevu, vodě a nerostech. K tomu se přidala poloha na obchodní cestě. Po Zlaté stezce se z bavorského Pasova do Prachatic vozila sůl a podle Kulturního a informačního centra Volary procházelo v době největšího rozmachu, tedy zhruba mezi 12. a 16. stoletím, přes Volary týdně i více než tisíc nákladních koní. Zboží, které se na Šumavě vyrobilo, mělo kudy odejít.
Druhý zdroj obživy ležel přímo v zemi. Kašperskohorsko bylo od středověku centrem těžby a rýžování zlata a horní město si z toho postavilo i hrad. Kašperk měl stezku i doly hlídat. Řemeslo, sklářství a hornictví se tak na Šumavě potkávaly na jednom místě a často i v jedné rodině: sklářští podnikatelé si pronajímali huť od města a měšťané města do hutí investovali.
Dřevo bylo na Šumavě surovina i palivo zároveň
Dřevo se na Šumavě nepoužívalo jen na stavbu. Pro sklářskou huť bylo zároveň palivem a surovinou, protože z popela listnatých dřevin se vyluhovala potaš, bez které se sklovina neuvaří. Spotřeba byla taková, že huť vydržela na jednom místě jen tak dlouho, dokud měla kolem sebe les. Odtud pochází jména jako Filipova Huť, Kubova Huť nebo Nové Hutě: nejsou to původně vesnice, ale pracoviště.
Dřevo se odtud také dostávalo pryč. Schwarzenberský plavební kanál převedl polena z povodí Vltavy do povodí Dunaje a dokázal tak prodat dřevo z míst, kam by se pro ně žádný povoz nedostal. Na stavbách je vidět totéž myšlení: šumavské chalupy jsou z toho, co rostlo za domem, a ve Volarech, kde stojí jediný soubor roubených domů alpského typu v Česku, bylo podle volarského muzea na podmáčených lukách kolem města na půl tisíce roubených seníků.
Dřevařská řemesla přitom nejsou jen muzejní téma. Ministerstvo kultury uděluje od roku 2001 titul Nositel tradice lidových řemesel a mezi oceněnými jsou dva řemeslníci ze Šumavy a Pošumaví: Pavel Sarauer z Horní Plané, který titul dostal v roce 2019 za štípanou šumavskou holubičku a je v rodině čtvrtou generací, a Jan Šup z Kocourova u Klatov, oceněný v roce 2025 za pletení z proutí, loubku a smrkového kořene. Seznam Národního ústavu lidové kultury jiné nositele se vztahem k Šumavě ke stavu v listopadu 2026 neuvádí.
Železo a hamry daly jméno Železné Rudě
Vedle skla se na Šumavě zpracovávalo železo. V Železné Rudě připomíná tuhle část dějin samostatný oddíl stálé expozice Muzea Šumavy, věnovaný šumavskému železářství a hamernictví. Hamr potřeboval totéž co huť, tedy vodu, dřevo a rudu, a stavěl se proto na stejných místech. Kovárna pak patřila ke každé větší osadě, protože nářadí pro dřevaře, vozy a podkovy pro soumary musel někdo opravovat na místě.
Šumavské sklo začíná u lesních hutí ve 14. století
Šumava patří podle Muzea Šumavy k nejstarším centrům sklářské výroby v českých zemích a první písemné zmínky pocházejí z poloviny 14. století. Z lesních hutí, které se po vytěžení okolí stěhovaly, se během 18. a 19. století staly stálé podniky s vlastní brusírnou, školou a osadou pro zaměstnance.
Nejdál to dotáhl Annín u Dlouhé Vsi. Sklárnu tu v roce 1796 založil kašperskohorský měšťan Augustin Müller a vedle sklářů v huti tu od začátku pracovali brusiči, rytci, pozlacovači a malíři skla. V roce 1863 podnik koupil továrník Josef Eduard Schmid, postavil parní brusírnu a přestavěl pece na generátorový plyn; v roce 1870 se v Anníně otevřela i škola. Roku 1935 tu byla uvedena do provozu druhá elektrická tavicí pec v tehdejším Československu. Po znárodnění v roce 1945 zastavil národní podnik Šumavské sklárny v roce 1948 provoz pece a z Annína zůstala jen brusírna. Hutní výroba se sem vrátila až na jaře roku 2015 a Annín se tím zařadil k nejstarším dosud pracujícím sklářským provozům v Česku.
| Huť | Kde | Založena | Jak to dopadlo |
|---|---|---|---|
| Annín | Annín u Dlouhé Vsi | 1796 | huť vyhašena 1948, hutní výroba obnovena 2015, dnes huť, brusírna a muzeum |
| Zlatá Studna | u Kašperských Hor | pronajata 1823 | první velký podnik Johanna Lötze, dnes nefunguje |
| Klášterský Mlýn | u Rejštejna | 1836 | firma Johanna Lötze vdova, zanikla 1939, huť vyhašena 1947 |
| Debrník | u Železné Rudy | provoz od 1844 | sem přesunula výrobu Susanne Lötzová, dnes nefunguje |
| Lenora | Lenora | 1834 | výroba skončila, pokračuje brusírna, sbírka je ve sklářském muzeu obce |
Klášterský Mlýn a značka, kterou znal celý svět
Johann Lötz je v Kašperských Horách doložen už roku 1798 jako měšťan a rytec skla. V roce 1814 si na okraji města založil vlastní brusírnu, o devět let později si od města pronajal sklárnu Zlatá Studna a v roce 1836 přibral i huť v Anníně. Samostatnou firmu Johann Lötz založil roku 1840 a vedl ji do své smrti v roce 1844.
Pak se stalo to podstatné. Dědičkou se stala jeho mnohem mladší manželka Susanne, které zrovna končila nájemní smlouva na Annín, a tak přenesla provoz na sklárnu Debrník u Železné Rudy a vedla firmu pod značkou Johanna Lötze vdova, německy Johann Loetz Witwe. V roce 1851 koupila s druhým manželem sklárnu v Klášterském Mlýně u Rejštejna, založenou roku 1836 Johannem Baptistou Eisnerem, a o čtyři roky později tu postavila velkou brusírnu.
Firmu v roce 1879 převzal vnuk Maxmilian von Spaun a zaměřil ji na luxusní dekorované sklo. Irisovaná skla z Klášterského Mlýna se stala pojmem a na začátku 20. století začala sklárna spolupracovat s vídeňskými architekty, čímž se dostala k počátkům moderního sklářského designu. Konec byl pomalý: konkurs v roce 1911, éra ostře barevného skla Tango, požár v roce 1930, zánik firmy v roce 1939 a definitivní vyhašení hutě v roce 1947.
Lenora vznikla kvůli sklárně a žije z ní dodnes
Lenora je ukázka toho, jak sklárna zakládala obce. Vznikla v roce 1834 bezprostředně se založením sklárny, a to jako osada sklářů a rafinérů skla. Podnik vedl Jan Meyr a po něm rod Kraliků, kterému patřil i zámeček postavený ve čtyřicátých letech 19. století. Dřevěné sklářské domky pro první zaměstnance stojí v obci dodnes, stejně jako zděná obecní pec na chleba z roku 1837.
Ze sklárny zůstala v Lenoře sbírka, která patří k několika málo souborům skla dochovaným přímo v místě, kde huť pracovala. Obsahuje předměty zhruba z let 1880 až 1980, jejím základem je rodinná sbírka Kraliků a od roku 1975 je uložená v budově obecního úřadu. Jsou v ní skla s lesklým kralikovským irisem, hutně dekorované i secesní sklo a také duplikát dvaadvacetidílné soupravy na bowli, kterou sklárna zhotovila pro britskou královnu Alžbětu II. Výroba skončila, ale brusírna v Lenoře pracuje dál.
Lenora má ještě jednu sklářskou stopu. Malíř skla Andreas Hartauer je autorem textu písně Tief drin im Böhmerwald, u nás známé jako Tam v krásné Šumavě, a obec mu postavila pomník. Sklářské prostředí popisuje i román Skláři, který napsal Karel Klostermann.
Kam se dnes jde za sklem a řemeslem
Sbírky šumavského skla jsou rozprostřené po celém kraji a část z nich má v zimě omezený provoz. Následující přehled odpovídá stavu v listopadu 2026, provozní dobu si před cestou ověřte u provozovatele, odkazy jsou ve Zdrojích.
| Kam | Co uvidíte | Otevřeno v listopadu 2026 |
|---|---|---|
| Sklárna Annín, Dlouhá Ves | pracující huť, brusírna, muzeum a galerie | provozní dobu uvádí sklárna na svém webu |
| Muzeum Šumavy Kašperské Hory | expozice Cesty šumavského sklářství v pěti sálech | úterý až neděle 9 až 12 a 13 až 16, pondělí zavřeno, vstupné 60 a 30 Kč |
| Muzeum Šumavy Železná Ruda | sklo rodu Abele, obrazy na skle, hamernictví, umrlčí prkna | úterý až sobota 9 až 12 a 12.45 až 17, neděle a pondělí zavřeno |
| Muzeum Šumavy Sušice | expozice šumavského sklářství a sirkařství | úterý až neděle 9 až 12 a 13 až 16, pondělí zavřeno |
| Sklářské muzeum Lenora | sbírka skla lenorské sklárny z let 1880 až 1980 | uzavřeno, provoz má být obnoven 1. 6. 2027, vstupné 60 a 30 Kč |
| Muzeum Volary | alpská roubená architektura, solná Zlatá stezka | zavřeno, sezóna trvá od 1. 5. do 30. 9. |
Mapa ukazuje čtyři místa, kde je sklářská stopa nejsilnější a kde se dá zastavit během jednoho výletu po Otavě a Kašperskohorsku nebo cestou na Železnorudsko.
Příběh šumavského skla se tedy nedá projít na jednom místě. Začíná v lese nad Rejštejnem, pokračuje brusírnou v Anníně, kde se dodnes pracuje, a končí ve vitrínách v Kašperských Horách a v Lenoře. Kdo chce pokračovat dál do historie Šumavy, najde v ní tytéž lidi: skláře, dřevaře a soumary, jen v jiných rolích.


